A PAK PŘIŠLA SONA

 

Váleční veteráni z Arménie se učí v Česku znovu chodit

ONDŘEJ KUNDRA / FOTO MILAN JAROŠ

Vzhledem k tornu, že budova rehabilitační kliniky ve Zruči-Senci u Plzně má po zavíračce, je tady do-cela živo. Na stole leží zákusky, hraje tu hudba a společnost se vesele baví. Nejsme ale svědky soukromé vzpoury proti vládním koronavirovým restrikcím. Vše je podle pravidel, každý má respirátor, je tu povolený počet osob. Sledujeme neformální předehru před tvrdým tréninkem, který bude vzápětí následovat. 

V jeho centru se ocitají tři mladí muži, kteří se až donedávna neznali, ale teď jsou z nich ne-rozluční přátelé. Sargis, Noryar a Aram ne-dávno každý v jiné části Náhorního Karabachu zažili to samé. Během poslední, čtyřiačtyřicetidenní války mezi Arménií a Ázerbájdžánem v jednom z nejvýbušnějších míst světa padli do přestřelky nebo před nimi vybuchl granát či mina a každý přišel o nějakou část těla. V domovské Arménii by na protézy museli čekat dlouhé měsíce a nikdo neví, jak kvalitní pomůcky by se k nim nakonec dostaly. 

Tahle dilemata ale nemuseli řešit — v Jerevanu se loni v listopadu objevila pražská kadeřnice Sona Vardanyan, původem Arménka s tváří topmodelky, která se v Česku usadila s rodinou v devadesátých letech, a právě ona nabídla trojici mladých mužů lepší perspektivu. Válku zažila jako malé dítě, a když došlo k jejímu novému kolu, rozhodla se, že si nemůže užívat jen luxus pražského bezpečí a musí zkusit nějak pomoci jejím obětem. Teď na klinice u Plzně sleduje výsledek svého úsilí, kdy už několik měsíců nežije ničím jiným než snahou „dát klukům šanci znovu zažívat to, co je pro každého samozřejmé — chodit".

Nový start

Sargis Fidanyan (23) působí v tříčlenné partě jako mazák. Do Česka přijel na začátku března 2021 První, protézu má na své levé končetině už tři týdny, základní pohyb tedy na rozdíl od dalších dvou mladíků zvládá výborně. Dnes ho  ve Zruči-Senci čeká další náročná meta, nácvik chození do schodů. Jde na to sebevědomě a rychle stoupá vzhůru Až na jedno zaškobrtnutí je zdolává bez větších problémů. Horši je to s cestou dolů. ,,Ne tak zbrkle, pozor na přenášení váhy. Noha. se nejdřív musí jakoby zlomit v koleni, pak pomalu našlápnout a určitě se přidržuj zábradlí," vysvětluje mu základní principy jedna ze zdejších trenérek. Její slova překládá tlumočnice, Sargis jim naslouchá a zkouší to znovu a lépe. Na telefon si to vše točí jeho matka. Když znovu zaškobrtne, leknutím lapá po dechu, ale žádné drama se nekoná. Sargis to i tentokrát ustál, a jakmile úspěšně sejde dolů, ostatní mu tleskají. On sám si toho příliš nevšímá, po trenérce chce opakování a pak další a další. „Chtěl bych, aby brzy nebylo znát, že vůbec nějakou protézu mám," říká pak ve chvíli odpočinku. 

Během ní vypráví svůj příběh. Loni na podzim byl vyslán na frontu, na stanovišti byl se dvěma dalšími muži. Sám střílel a s největší pravděpodobností zabil několik vojáků na ázerbájdžánské straně. Z ní pak v jednu chvíli začali ostřelovat jeho pozici a než se stačil schovat do zákrytu, vybuchl před ním granát. „Slyšel jsem výkřiky kamarádů – a pak padli mrtví k zemi. Nato jsem ucítil bolest i já, výbuch mi odtrhnul kus nohy. Modlil jsem se a doufal, že neumřu," vzpomíná Sargis. Následoval převoz do nemocnice, pak do dalších dvou. Lékaři se snažili končetinu zachránit, dostal do ní ale silný zánět a hrozila sepse – a tak o ni přišel. „Naše rodina by si nemohla dovolit protézu zaplatit. Jenže pak se tu objevila Sona," říká Sargis.

Když 27. října 2020 znovu vzplál letitý konflikt, nebylo to pro Sonu Vardanyan nic nového. Válku před mnoha lety sledovala přímo v Arménii, poté co se s rodiči odstěhovala do Česka, kde měli přátele, k ní její dozvuky doléhaly na dálku. Tentokrát to ale bylo v jedné věci jiné, den po vypálení prvních střel jí loni na podzim zavolala dobrá kamarádka, šéfka malé neziskovky Armenian Mothers, a Vardanyan byla do řešení následků násilí přímo vtažena. „Řekla mi, že má u sebe dvě stě čtyřicet dětí od tří měsíců do šestnácti let z Náhorního Karabachu, že část z nich má covid, jsou bez rodičů, kteří se nemohli dostat přes frontu. 

Byl to krátký, ale jasný telefonát, ve kterém mě prosila o finanční pomoc, aby měli kde bydlet a co jíst," vzpomíná Vardanyan. „Za války v roce 1992 jsme neměli elektřinu ani vodu, bylo málo jídla, zemřel mi bratranec a další příbuzní. Teď mám sama dvě malé děti a žiju v klidu. Najednou mi bylo jasné, že musím něco udělat. Zvedla jsem telefon a začala obvolávat přátele, jestli by něco nepřispěli." Prvotním cílem bylo najít pro děti náhradní rodiny. Pak ale zvítězila myšlenka, aby společně bydlely v hotelu a cítily se tak více méně jako na táboře. Vardanyan byla v přesvědčování sponzorů velmi naléhavá, nakonec  se ji podařilo dát dohromady kolem sto padesáti tisíc korun a dat jim tak základní zázemí (jídlo kupovali například  z jednoho velkoobchodu, který jim nabídl lepší ceny).

První čtyři

Přátelé Vardanyan popisují, jak v té době skoro nespala ze stresu, co se děje v její zemi, zhubla deset kil, hlavně ale přemýšlela co dál. Krátce po skončení války se to rozhodla zjistit přímo na místě a odjela se svým partnerem do Jerevanu. „Bylo to šedé město plné uprchlíků a smutku. Chodila jsem za přáteli, byla jsem v nemocnicích a došlo mi, že bezprostředně nejvíc postižení jsou zranění vojáci. Mladí kluci kolem dvacítky, kteří přišli o nohu nebo o obě, utrhalo jim to ruce," říká Vardanyan. V té době jí došlo, že jestli má být pomoc více strukturovaná, musí založit neziskovou organizaci. Dala jí název Dej mi naději a zaměřila se právě na vojáky. Jedna celá generace, která má dál držet stát, aby přežil, která má mít děti, je sama ve velké nouzi. Chtěla jsem jim pomoci postavit se znovu na nohy a tak pomoci i svojí zemi," vysvětluje Vardanyan. „Malé děti z toho vyrostou, zapomenou na to, tihle mladí muži ne." 

S vytipováváním postižených jí pomáhal primář jedné z vojenských nemocnic, ona sama si jako kritérium pohovorů, které s nimi absolvovala, stanovila, že musí na sobě chtít dál pracovat a rozvíjet se. „Šlo mi o to, aby chtěli dál studovat, dělat zajímavou práci. Protézy pro ně měly představovat start do lepšího života. Je to na nich," říká Vardanyan. Podobně jako u uprchlických dětí bylo i tentokrát klíčové sehnat dostatek peněz. Vardanyan k tomu využila svoji nejsilnější stránku — kadeřnictví se zaběhnutou klientelou. Vedle běžných zákazníků sem přes zástupce arménské diaspory v Praze začala lákat i další lidi, aby se nechali ostříhat, dát si permanentní make-up a využít další servis s tím, že tak můžou pomoci zraněným. Zákazníky nestříhala sama, pomáhali jí kolegové a najali si i další kadeřníky.

Podobnou akci pak udělala i v Brně a Ústí nad Labem, zprávy o ní dopředu šířila na sociálních sítích a ohlas ji zaskočil. „Stáli jsme na nohou od sedmi ráno do půlnoci, byl o to obrovský zájem, každý mohl přispět, kolik chtěl," říká Vardanyan. Peníze, které se jí podařilo vybrat, pokryly v první fázi protézy pro tři muže, před týdnem přijel čtvrtý. Vstřícnou ruku nabídla klinika Ottobock u Plzně, která jim dala třetinovou slevu.

K podepsání příměří mezi Arménii a Ázerbájdžánem došlo loni v listopadu a byla to zatím poslední epizoda v přetahování o Náhorní Karabach. Tedy enklávu mezinárodně uznanou jako součást Ázerbájdžánu, ale spravovanou regionální arménskou administrativou a obydlenou Armény, kterou Ar-ménie získala ve válce mezi oběma zeměmi v polovině devadesátých let. Příměří, jež zprostředkovalo Rusko s tureckou asistencí, znamená naopak zlom v ázerbájdžánský prospěch. Arménie musela odevzdat zhruba polovinu území Karabachu. V praxi to znamená velký posun ve čtvrtstoletí zamrzlém konfliktu. Ázerbájdžán poprvé získává reálnou kontrolu nad velkou částí karabašského území. A budoucnost arménského osídlení je nejistá. „Když jsme tu začali žít, mým snem bylo dělat novinářku, ale neovládala jsem tak dobře jazyk. Skončila jsem u stříhání, to mě hodně baví, ve svém současném angažmá jsem ale našla nový, hlubší smysl života," říká Vardanyan. „V konfliktu přišlo o nohy skoro dvě stě mužů. V Česku je jich pár, rozhodně v tom chci pokračovat." •